Když se nastavovalo zrcadlo

Pamatujete se na scénu z filmu Vesničko má středisková a hlášku, že v televizi ještě „nenastavovali zrcadlo“?  To (samozřejmě mimo jiné) patřilo až do konce roku 2005 mezi úkoly programových hlasatelek (a později i hlasatelů).

Nejprve jimi byly herečky. Eva Klepáčová, Jiřina Jirásková, Dagmar Sedláčková. Úplně první hlasatelkou se ale stala Slovenka Božena Ebrová. Poslední byl Alexandr Hemala. Popularita prvních hlasatelek (zejména Jarmily Šusterové, Mileny Vostřákové a Hedy Čechové) byla ohromná. Televize začínala, vysílala jen na jednom programu a diváci přijali „svoje holky“ takříkajíc do rodiny. A protože tehdy neexistovaly kvalitní módní časopisy, tak se ženy podle nich oblékaly, líčily i česaly. O popularitě tohoto povolání svědčí i fakt, že se počátkem 90. let dostalo jméno prvního mužského TV hlasatele na titul desky skupiny Orlík – Miloš Frýba for President.

Článek vyšel v roce 2009 v dnes už neexistujícím časopisu 55+

Milena Vostřáková
 

 

Osudným se stal pro Milenu Vostřákovou 28. březen 1969, kdy československé hokejové mužstvo porazilo na mistrovství světa ve Stockholmu Sovětský svaz 4:3. Celý národ to bral jako satisfakci za srpnovou okupaci v roce 1968. Milena z obrazovky pozvedla číši a řekla, že normálně pije urologický čaj, ale dneskapřipíjí na slávu našich hokejistů vínem, protože to nebylo jen vítězství sportovní, ale i morální V televizi už v té době  k ní měli více politických výhrad,ale tohle byla poslední tečka .Předvolali ji a obvinili,že svým přípitkem rozpoutala protisovětské vášně,že svým jednáním způsobila „výtržnosti“na Václavském náměstí a rozbití výloh Aeroflotu. Stala se jedním ze symbolů osmašedesátého roku. Pro Milenu to de facto znamenalo zákaz působení nejen na obrazovce, ale i v rozhlase a na jevišti. Přišla o práci. Bylo to pro ni těžké, ale  to, co ji téměř zlomilo,bylo, že pár neděl před tím zemřel na leukemii její manžel, režisér Miroslav Zachata. Na výchovu šestileté dcery Aničky zůstala v situaci, kdy nevěděla, co s ní bude, sama.

Konferenciérkou se snad Milena narodila. Už po gymnáziu měla svoji talk show (tenkrát se tomu ale tak neříkalo) - Živé noviny - v Ústředním domě armády. Tam ji také poradil Josef Zíma, ať napíše do televize, jestli by nepotřebovali hlasatelku. Za nějaký čas, konkrétně v roce 1957, přišla pozvánka ke konkurzu. A pár dní poté, co ji vybrali, dostala zprávu, že už druhý den hlásí. Tenkrát existoval jen jeden program, televize byla nová, byl to u nás div světa. Hlasatelky byly tři, byly velmi populární a velmi milované. Divačky se podle nich česaly,oblékaly, lidé se hlasatelkám svěřovali se svým problémy, osudy.„Nechci, aby to vyznělo domýšlivě, ale lidé na nás u televizorů čekali. Brali nás tak trošku jako rodinné příslušníky. Není divu, byly jsme u nich doma téměř denně. A těch dopisů, co jsme od diváků dostávaly. A když jsme něco popletly, tak nám to odpustili. Nebyly hlasatelny, bylo pouze jedno studio, kde v jednom rohu seděla hlasatelka, ve druhém se vysílala třeba Nedělní chvilka poezie a ve zbývající části studia se hrála opera Kníže Igor, v níž vystupovalo sto padesát účinkujících a pár koní! To všechno se vysílalo živě, nic nešlo vzít zpět.“ Po třinácti letech přišel už zmíněný zákaz. „Ano, nedlouho po mém přípitku prošlo všemi sekretariáty KSČ, co jsem zač (nebyla jsem členkou strany) a od té doby byl konec.“ Mnoho  umělců jí chtělo pomoci a nabídli jí, aby s nimi jezdila jako konferenciérka, jenžeměla ve všech městech zákaz veřejně vystupovat. Proto se snažila zůstat v televizi v jakékoliv profesi. Věděla, že by ji nikdo s takovým posudkem nezaměstnal. Nakonec dostala alespoň zcela podřadné místo. Stala se asistentkou scény, za dvanáct set hrubého měsíčně. Vařila kafe, podávala ramínka na šaty, vyzvedávala účinkující ve vrátnici a tak podobně. To trvalo několik let. Pak se v republice poměry trochu uvolnily a mohla přijmout nabídku Milana Chladila a Ivety Simonové, aby konferovala jejich (i jiné) pořady a přivydělala si tak pár korun.

Po revoluci 1989 jí jako někdejší hlasatelské hvězdě bylo nabídnuto vrátit se k její původní profesi. V diváckých anketách se pak opakovaně umísťovala na nejpřednějších místech. Po několika úspěšných letech se rozhodla definitivně odejít, ačkoliv nemusela. „Jednak jsem se nechtěla dožít okamžiku, kdy mi bude řečeno: Děkujeme, odejděte. Chtěla jsem odejít se ctí a dát příležitost jiným, mladším. Navíc jsem v té době dostala velmi lukrativní  nabídku na reklamu, kterou jsem jako hlasatelka nesměla přijmout. Přišlo mi to jako třešnička na dortu.“ Ovšem dále moderovala Dámský klub na Frekvenci 1 a později v Českém rozhlase 2 - Praha. S kolegyněmi Marii Tomsovou a Stáňou Lukešovou napsala knížku Tak a je to! aneb Dámy, nejste na to samy a s dalšími kolegyněmi postupně patnáct kalendářů s recepty a jednu kuchařku. Dnes moderuje, i když jen sporadicky, různé společenské akce, jako například  Slavnostní večer u příležitosti Mezinárodního dne postižených, vyhlášení cen Asociace českých kameramanů, módní přehlídky a podobně. 
„Když se ohlížím za svým životem“, říká paní Milena, „jsem na sebe docela hrdá. Mám dceru, osmnáctiletou vnučku, stále stejného (druhého) manžela. Přes všechna životní příkoří , měsíce a roky beznaděje jsem nezahořkla, líbí se mi na světě a mám  ráda život.“ 

 

Saskia Burešová
 

V televizi je od roku 1967. Nejdříveuváděla s Eduardem Hrubešem Poštovní schránku, v roce 1974 se stala hlasatelkou.

Saskia Burešová zpočátkukoketovala s hereckou profesí. Natočila i pár rolí ve famáckých filmech. „Za všechno může Jaromír Hanzlík, s nímž jsem chodila na gympl. Jeho maminka dělala v televizi asistentku režie a Jarda mě neustále upomínal: ‚Dej mi nějakou fotku, mamina potřebuje do inscenací mladý holky.‘ Pořád jsem na to zapomínala, až jsem ji nakonec přinesla a dostala jsem roli v televizním filmu Ideální dívce. Na základě toho mě pak pozvali na konkurs do Poštovní schránky.“ Šlo o zábavný, velice oblíbený pořad pro vojáky, který se vysílal vždycky v neděli dopoledne. „Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se nám už v něm ale pokračovat nechtělo, tak nás převedli do dopravní redakce, kde jsme měli na starosti Dopravní magazín. Eda měl ale nějaký problém a naše cesty se rozešly.“ A potom přišel do redakce z Brna režisér Petr Obdržálek, kterého pohledná moderátorka zaujala. „Dokud jsme spolu jenom chodili, bylo všechno v pořádku, ale jakmile jsme se vzali, oznámilo nám vedení, že manželé spolu být v jedné redakci nesmějí a převeleli mě jako hlasatelku do Hlavní redakce programu.“

Saskia ale vždycky spíš inklinovala k moderování pořadů. Občas k tomu dostávala i příležitosti. „Ještě před Vladimírem Dvořákem a Jiřinou Bohdalovou jsem uváděla Televarieté, moderovala jsem Zlaté slavíky a podobně. Když jsem se ale stala hlasatelkou, vedení si přálo, abychom se spíše věnovaly hlasatelství než moderátorské práci.“ Mezi její profesní bonbónky patří účinkování s Miroslavem Horníčkem v legendárním Kinoautomatu. „Po úspěchu na Světové výstavě v Montrealu 1967 jsme ho předváděli dva roky v kině Světozor. Pak ho ÚV KSČ zrušilo.“

Televizní hlasatelky byly pro mnohé diváky modly. „Hlasatelky vstoupily divákům do rodiny a osamělí lidé měli najednou pocit, že nejsou doma sami. Lidi nám posílali dárečky, stáli ve vrátnici s kytkou, jednou mi přinesli králíka a kýbl borůvek. Měli nás rádi.“ Zvláště Saskii, o čemž svědčí jejích pět cen TýTý.

Po sametové revoluci přivedla paní Burešová na obrazovku zase po letech Milenu Vostřákovou, Hedu Čechovou a Jarmilu Šusterovou. „Vzala jsem je do Aktualit a zeptala se jich, jestli by se chtěly vrátit. Jarmila odpověděla, že už ne, Milena řekla, že ano, což se jí nakonec i podařilo a Heda prohlásila, že už jen jako moderátorka. A pak skutečně uváděla filmy.“

Ve druhé polovině 90. let vyšlo v televizi nařízení, že hlasatelky budou pracovat v týdenních cyklech. „V té době jsem kromě hlasatelství moderovala Kalendárium, rodinný magazín Vstupte, prosím a pořad Neznámé osudy známých. Kdybych přistoupila na cykly, musela bych s těmi pořady skončit. Jenomže já chtěla být moderátorkou, tak jsem ze stálého zaměstnání hlasatelky přestoupila na externí spolupráci.“ Kalendárium uvádí Saskia Burešová dodnes. Nejprve byl jeho režisérem Zdeněk Beránek, v posledních letech ho režíruje Petr Obdržálek.
“Někteří moderátoři, zvláště ti z terénu, nedbají na správnou češtinu. Nikdo se jim nevěnuje. Dříve jsme museli chodit na hlasová školení, kde nás učili dýchat, posazovat hlas a správně mluvit a celou dobu jsme měli nad sebou supervizi, která nás upozorňovala na chyby. Bylo to ohromně důležité, protože to, jak se hovoří v televizi, je pro diváka norma.“

Na nečinnost si paní Burešová stěžovat nemůže. U Marcela Dumase absolvovala kosmetický a vizážistický kurz a sedmnáct let provozovala svůj salon Saskia. „Měla jsem tam zdarma poradnu Vaše nová image, v níž jsem ženám radila, jak pečovat o pleť, jak se líčit a česat. Pak se ale majitel domu zastřelil a jeho děti dům prodaly. A hlavně jsem se zklamala ve své společnici. Po těchto zkušenostech už bych se k podnikání nevrátila.“

Nějaký čas takéhrála v muzikálu Ginger a Fred v divadle Broadway, v rozhlase uváděla oblíbené tituly Kolotoč a Host do domu, moderovala zájezdová představení s herci a zpěváky. Dnes účinkuje v esoterickém pořadu Mezi nebem a zemí, s bývalými kolegyněmi Vostřákovou a Tomsovou v Babinci a uvádí módní přehlídky Hany Tomáškové. A užívá si knížek, chalupy, zahrádky a objevuje dříve zapovězený svět. Francii, Švýcarsko a Německo.

Marie Tomsová
 

Marie odmalička ráda a dobře kreslila. „Toužila jsem po tom jít na nějakou střední výtvarnou školu, ale naši mě v patnácti nechtěli pustit z domova.“ To ještě bydlela v Chrudimi. Po maturitěse dostala na filosofickou fakultu, kde byl vedoucím katedry Cyril Bouda. K výtvarné výchově si přibrala češtinu. „Bylo to krásné studium. Dvakrát ročně jsme jezdili malovat s profesorem Zdeňkem Sýkorou,v současnosti světově proslulým malířem, do plenéru. Na jaře do Třeboně, v září na Moldavu v Krušných horách.Teoretické zkoušky jsme dělali v jedné slavné vinárničce.“ Po absolutoriu nastoupila do podniku Sportpropag s tím, že tam bude dělat časopis. „Skutečnost byla taková, že jsem razítkovala obálky a nosila je na poštu.“ Kolegyně ji přihlásila do konkursu  na televizní hlasatelku a vyplnila za ni přihlášku.. „Představte si, že si ,že já, plachý introvert, ze sedmi set přihlášených,uspěla.“ Hlasatelnu si Majka zamilovala. „Při první službě (10. 10. 1977) jsem ještě netušila, jaká úskalí mě mohou potkat. Jak jsem ale začala pronikat do tajů té profese, tréma a pocit zodpovědnosti se zvětšovaly. Museli jsme umět okamžitě zareagovat  na nepředvídané situace ,Díky tomu došlo i na mnohé brepty, ale diváci měli autentičnost a kouzlo okamžiku rádi.“ Prvního večerního vysílání se dočkala už při desáté službě. ‚Zasloužilí‘ hlasatelé točili s Vladimírem Menšíkem Silvestra, tak dostala příležitost novicka. „Připadala jsem si už dostatečně ostřílená a tak jsem v klidu  koukala na 1. programu na koncert skupiny ABBA a svůj vstup málem prošvihla. Pak jsem vzala text, vřítila se do hlasatelny a najednou jsem zjistila, že je tak dlouhý a krkolomný, že se ho zpaměti asi nenaučím. Přesto jsem to zkusila. Čtecí zařízení ještě neexistovalo.Po čtyřech marných pokusech jsem rozhodila rukama,řekla pardon,popadla papír a text přečetla. Bohužel mne právě prvně v životě viděl ústřední ředitel Zelenka a mně trvalo rok, než jsem se k večerním službám zase dostala. To mě naučilo pokoře.“

V listopadu 1989 se jí narodil syn, a protože měla rizikové těhotenství, strávila je doma. O šestnáct měsíců později přišel na svět druhý, takže do práce se vrátila až po třech letech. „Když jsem ale znova spadla do toho kolotoče služeb,brzo jsem zjistila, že zaměstnání a rodinu nedokážu skloubit. Podle smlouvy jsem to ale musela vydržet kalendářní rok. Byl to rok plný stresů. Potom jsem stálý pracovní poměr ukončila a přešla na externí spolupráci.“ Jenomže narazila na nařízení, že externista nesmí hlásit večer. Ale ona potřebovala právě večerní služby, až se  manžel vrátí z práce a vystřídá ji u dětí. „Po třech měsících jsem zjistila, že to opravdu nejde a poprosila jsem šéfa o výjimku.“ Nedlouho poté přišel Marii dopis:Vážená paní, končíme s Vámi externí spolupráci z důvodu neefektivnosti této…S pozdravem.... „Po dvaceti letech! To mi bylo moc líto. Televizi jsem musela neustále přizpůsobovat chod rodiny, těch víkendů, svátků a Štědrých večerů! Najednou jsem se cítila  jak odstřižená od pupeční šňůry.

V době, kdy ještě působila v televizi, nabídl Michel Fleischmann televizním hlasatelkám v novém rádiu Frekvence 1 Dámský klub.  „Moc nás to bavilo, byl to výborný kontaktní pořad s  obrovskou sledovaností. Stačilo například vyhlásit: ‚Nikdy jsem neochutnala kulajdu,‘ a na konci vysílání stáli ve vrátnici tři lidi čerstvě navařenými kulajdami. Do dneška se s kolegyněmi  scházíme a už patnáct let vydáváme  kalendář receptů.“ Současně dostala nabídku na účinkování v Dámské jízdě (později Prima jízda) v  televizi Prima. Moderovala ji do roku 2000. "Tady i v rádiu jsem potkala spoustu zajímavých hostů, a byla to škola, naučit se naslouchat partnerovi i jim, komunikovat, neskákat do řeči,umět položit otázku." Stále moderuje nejrůznější akce a s Milenou Vostřákovou a Saskií Burešovou daly dohromady zájezdový pořad Babinec aneb Co jste v televizi neviděli. A díky Slunci, senu a pár fackám se jako televizní reportérka objevuje na obrazovkách dodnes. Kontroverzní inscenaci Jitky Němcové,v níž ji  jako hlasatelku s pistolí v ruce ohrožoval Vladimír Marek, si připomíná nerada. V nahrávacím studiu Zdeňka Mahdala  (partnera z Prima jízdy), v Českém rozhlase i jinde občas čte komentáře k dokumentům a reklamy ."Práce s hlasem, který mi zaplaťbůh stále slouží, je má oblíbená.Taky proto, že se nemusím česat, líčit, vymýšlet a učit text." Vrátila se i ke své původní profesi a s chutí dělá pro různá nakladatelství korektur. Také spolupracuje s jednou kosmetickou značkou a využívá svých zkušeností s líčením. Marie napsala tři knížky: Vařme v rytmu aneb  recepty pro chuť i krásu, s doktorem Nejedlým Proč zdravě jíst aneb Jak dlouho žít a s bývalými kolegyněmi Vostřákovou a Lekešovou Tak a je to! aneb Dámy, nejste na to samy.

„Na Českou televizi moc ráda vzpomínám. Režiséři, kameramani, střihačky, zvukaři,a my hlasatelé, to byla úžasná parta. V červnu jsme se všichni sešli U dvou koček a bylo to moc  fajn.“  Ale hlavně má radost ze svých dvou synů (19 a 18 let), kvůli nimž vlastně z televize odešla. Nikdy toho nelitovala. Ví, že času se nemá význam stavět do cesty.
 

Alexandr Hemala
 

Alexandr se narodil v Brně a první roky života prožil v nedalekém Ořechově. Jeho tatínek hrál v brněnském Divadle bratří Mrštíků. V roce 1960 aledostal lákavou nabídku od Jana Wericha do divadla ABC a do třetí třídy už chodil Saša v Praze. „Přestěhovali jsme se do takzvaného ‚hereckého baráku‘ ve Velvarské ulici, kde bydlela Stella Zázvorková, Josef Hlinomaz, Ivo Niederle a úplně nahoře trumpetista Richard Kubernát, který se vždycky na Silvestra o půlnoci vyklonil z okna a hrál oblíbenou skladbu Třešňové květy. K paní Zázvorkové jsme chodili s bratrem cvičit na piáno, protože jsme ho doma neměli. A představte si, že nám jednoho dne přišla otevřít ‚princezna Maruška‘ – Milena Dvorská –, kterou si tam po smrti své dcery Jany vzala paní Zázvorková nějaký čas na byt! Od toho okamžiku jsme neměli na cvičení ani pomyšlení a chodili jsme tam jenom za ‚Maruškou‘.“

Alexandr Hemala vystudoval ekonomickou školu a nastoupil do Motokovu. „Hned první den jsem poznal, že tam nepatřím. Kancelář, šanony…A pak mě přihlásila máma na konkurz na televizního hlasatele. První službu jsem měl na Mikuláše 1973. V Motokovu jsem zůstal ještě rok, než jsem začal dělat v televizi asistenta produkce. Samotná práce hlasatele na uživení nebyla. Ze začátku jsme brali za službu padesát korun! Naštěstí mě kolega Miloš Frýba uvedl do světa šoubyznysu a já začal uvádět různé pořady. Jako první – koncerty skupin Puhdys, Kreis a Omega.“

Než se ale dostal večer na obrazovku, musel si počkat. „První tři čtyři roky jsem měl jen dopolední a odpolední služby.“ Na oblečení dostávali hlasatelé tři čtyři tisíce měsíčně. Hlasatelky o něco víc. „Na Štědrý den nám půjčovali z fundusu smoking.“Každý televizní hlasatel měl své fanoušky. „V mém případě to byl pán a tři starší dámy, které mi psaly. Měl jsem ale i úhlavního nepřítele, který čekal, až něco řeknu gramaticky špatně a pak si stěžoval rovnou vedení televize.“

Hlasatelky a hlasatelé se stávaly terčem různých vtípků kolegů. „Kameraman Pavel Šindelář si sedl v hlasatelně metr ode mě do křesla a najednou vidím, jak vyndává cigaretu, labužnicky potahuje a kouř vyfukuje na druhou stranu, aby se nedostal do obrazu. Musím říct, že mě to tak pobavilo, že ani nevím, jak jsem to dopovídal. Když ten vstup skončil, potáhl podruhé a pronesl: ‚Dostal jsem tě, viď?‘Na srandičky byl ale odborníkem Miloš Frýba. „Vzpomínám si, jak měl číst závěrečné zprávy Michal Klang, dnes věhlasný architekt, a Miloš mu těsně předtím ty jeho lístečky zpřeházel, takže na prvním měl počasí, pak sport a podobně. Michal z toho ale vybruslil bez problémů. Jindy zase nastavil Miloš hlasateli Šolcovi židli úplně na kraj a ve chvíli, kdy se rozsvítila červená, z té židle Šolc spadl a ještě se mu posunulo tupé. Nikdy mu to nezapomněl.“

Dávku nostalgie zažil Saša na Silvestra 2005, kdy se stal historicky posledním programovým hlasatelem České televize a za všechny kolegy se z obrazovky s touto profesí rozloučil. „Bylo to zvláštní. Sbalil jsem si věci, zamkl, obrazně řečeno strčil klíč pod rohožku a šel jsem domů. Vždycky jsme jedna směna předávala klíč té následující, teď nebylo komu…“

Stejně jako na začátku 90. let Miloš Frýba, také Alexandr Hemala zamířil z hlasatelny do sousední místnosti. Oficiální název jeho funkce je režisér denního vysílání. „Jsem tu zaměstnán na půl úvazku, což obnáší služby pětkrát do měsíce od šesti od rána do půlnoci. Ručím za to, aby všechno klapalo a odvysílalo se v přesně stanovený čas. A jak se dívám na zrušení funkce programových hlasatelů? Asi to tak mělo být. Grafika už dneska umí sdělit všechno. Na druhou stranu jsem byl svědkem toho, když se rušily na Václavském náměstí tramvajové koleje a v metru turnikety a teď se mluví o tom, že se obojí zase obnoví, takže kdoví?!“ Procházet se se Sašou budovou televize je zážitek. S každým se zastaví, každého se snaží rozveselit, je tu oblíbený. Jeho veselá povaha ho přenesla i přes zdravotní potíže, které ho nedávno potkaly.

„Kromě práce v televizi dodnes konferuju různé společenské akce a plesy a v Radiu Impuls dělám nabídku televizních pořadů. Jsem už taky dědeček, mám dvouapůlročního vnuka Šímu. Když ale vidím kamarády, kteří mají stejně staré děti, to už by pro mě nebylo. Moje děti jsou velké. Andrea vystudovala dějiny divadla, Jakub končí vysokou školu a Nikola bude maturovat. Jelikož jsme se přestěhovali do malého domečku na okraj Prahy, pořídil jsem si také psa a ten, abych nezlenivěl, mě nutí chodit pravidelně na procházky. Občas si zahraju se synem a dcerou tenis a jednou týdně si musím zaplavat.“ Saša má také rád rychlá auta. „Vyrůstal jsem kousek od Masarykova okruhu, takže jsem k nim měl vždycky blízko. Jelikož jsem ale v mládí dvě auta rozbil, zklidnil jsem se a dnes už jezdím spořádaně.“