Pivo, nebo víno?

Ve víně je pravda, říká latinské přísloví. Vyprávějte to ale národu pivařů! V posledních letech ovšem i u nás přibývá milovníků moku, který vzešel z vinné révy. 

Ostatně její pěstování a vinařská tradice se tady začaly počítat už od třetího století, kdy ji na Moravu přinesly římské legie. Zajímaly nás názory znalců, milovníků vín i stanovisko lékaře. 

Tomáš Brůha - someliér

V cenové relaci kolem osmdesáti korun se u nás dají koupit i dobrá vína, ale člověk musí hodně hledat a zkoušet. Jestliže si ovšem nějakých šedesát korun připlatí, už se tolik nesplete. Já bych dal přednost jakostním vínům. V současné době je trend pít spíš mladá, svěží vína. Zvláště bílá. Archivace není zrovna jednoduchý proces a lidi by se měli napřed poradit s odborníkem.

Jak pít víno? Slyšel jsem, že si někdo koupí láhev bílého nebo šumivého vína, strčí ji do mrazáku a za čtyři hodiny ho už chce rozlít. To nejde. Doporučuje se koupit ho minimálně o den dříve, nechat ho zklidnit a pomalu ho temperovat. Třeba ve špajzu. Vína by se měla skladovat tak, že se láhev uloží vleže, ve tmě, v místnosti s určitou vlhkostí a stálou teplotou (9-15 stupňů Celsia). Červená vína by se měla otevřít několik hodin před konzumací, bílá čtvrthodinku. Důležité jsou i skleničky. Obecně lze říct, že pro sekt by měly být vysoké a štíhlé, na bílé víno se používají menší, nahoře uzavřenější na červené širší. A než se napijete, nezapomeňte zkontrolovat barvu a jiskru a přivonět. Jinak se ochudíte o spoustu zážitků.

Vladimír Poštulka – spisovatel a gurmet-kritik

 

Když jsem pracoval po vojně jako kulisák ve Stavovském divadle, s nadšením jsem poslouchal  herce Bohuše Záhorského, který uměl krásně vyprávět o jídle a o víně. Občas jsem s ním chodil do restaurací a on mě seznámil i s osobním kuchařem Vlasty Buriana panem Trejbalem, který vařil před válkou ve Francii. To byly moje první kroky, které mě sbližovaly s vínem. Z ‚totáče‘ mi utkvěla v paměti žernosecká šedá rulanda, která se dodávala na Hrad. Dnes jsem nejšťastnější, když se mi podaří objevit vinaře, který má skvělá vína, ale zatím ještě levná. Taky mě baví vinaři-podivíni, jako je třeba pan Soldera v Toskánsku, který dělá nejlepší Brunello di Montalcino: kolem vinice vysadil ovocný sad, aby víno nepodléhalo stresu. Podle něj nesmí víno ani zaslechnout zvuk auta, aby se nerozhodilo. A jak poznat kvalitu vín? Rozdíly se naučíte rozeznávat na příkladech, slyšíte chválu na nějaké víno a ochutnáte ho a hledáte, v čem je jeho kouzlo. Když ale znalci básní, že vzadu cítí mateřídoušku a vepředu lososa, tak se tomu směju, protože je to spíš snobárna. Na druhou stranu zaplať pánbůh za každého snoba, který se začne vínu věnovat. Jednak se tím polidšťuje a kromě toho, ať už jakkoli, víno propaguje. Kdybych měl dát tip, tak to bude bílé víno z Piemontu, které se jmenuje Roero Arneis. Není skoro vůbec známé, tím pádem je i levnější. Já ho miluju.

Radek John  - spisovatel a milovník vína (ještě předtím, než se stal politikem)

K vínu jsem se dostal v 80. letech, kdy jsme jezdili ke známým vinařům do Mikulova. Zpočátku nám nabízeli leccos, až po několika letech přinesli ochutnat ‚skutečné‘ víno a my si řekli: ‚Tak pozor, to je něco úplně jiného než jsme dosud pili.‘ Když člověk pochopí, že mezi víny jsou propastné rozdíly, začne se pídit po těch oceněných v různých soutěžích, hledá lepší a lepší vzorečky. To hledání nikdy nekončí, protože každý ročník je jiný, každá odrůda, každý výrobce. Nedá se to zvládnout, ale i to je na tom nádherné. V roce 1991 jsme založili Dlouhý stůl přátel vína a jednou měsíčně se scházíme. Vyhlásíme odrůdu, každý přineseme vzorek a naslepo je porovnáváme. A platí pravidlo, že se nemluví o ničem jiném, než o víně. Proto k nám nesmí ženy. Zajímavé je hledat levnější vína, která jsou srovnatelná s dražšími. Příliš drahá vína bych se styděl pít. Přijde mi to až asociální. Ale najít srovnatelně dobrá vína za nižší cenu, to je výzva. Dokáží to jen ti, kteří vínu skutečně rozumějí. Jen opravdu výjimečně si milovník vína udělá radost a složí se s ostatními na unikátní superdrahé víno – třeba jedno z velké pětky z Bordeaux.  Pak se sejde čtrnáct milovníků vína, každý dostane půl deci a celý večer řeší, jaké hlubiny v takovém víně jsou. Ráno si pak uvědomíte: ‚Proboha, vždyť to půl deci vyšlo na tři tisíce korun, to je šílený!‘ A znovu se vrátíte k levnějším vínům, ovšem samozřejmě hledáte ta nejpodobnější těm drahým.

 Před lety jsem si pořídil v Mikulově sklep, jenomže místní občané jsou zvědaví na to, co pije John, takže když tam nejsem, snaží se to zjistit. Proto v mém mikulovském sklepě neschovávám žádná dražší vína. Na tajném místě v Praze archivuji červená vína, která stářím nabývají na kvalitě. Bílá vína mám radši mladá. Kvalitní červené víno v archivu roste, „sametovatí“, taniny ztrácejí ostrost, víno dozraje, nějakou dobu setrvává na vrcholu, potom se zlomí, umírá. Víno je proto třeba neustále hlídat, pít ho, dokud je to živý organismus. Odborník koupí třeba dvanáct lahví stejného vína, uloží je do archivu,  po  letech  začne ochutnávat jednu láhev ročně. Hlídá si kdy víno dojde na vrchol, pak si ho užívá. Poslední láhev ve vrcholné kondici pak prodá v aukci, což mu zaplatí těch předchozích jedenáct vypitých vín. Víno je živý organismus. Nesmí se poděsit. Když ho nesete ze sklepa, nesmíme s ním kvedlat,  když ho otvíráte, nesmí zátka bouchnout – to pak je víno v šoku. Je třeba chovat se k němu jako k plaché bytosti. Moravští vinaři mají z Pražáků trochu legraci. Zkoušejí to na ně, aby zjistili, jak vínu rozumí. První vzorek ve sklepě je většinou testovací. Když je špatný, musíte ho vyplivnout přes celý sklep a říct: ‚Fuj, něco tak odporného jsem dlouho nepil.‘ Pak teprve přinese vinař dobrá vína. Pokud si ovšem ten špatný vzorek ze slušnosti pochválíte, proč by vám dával lepší. Samozřejmě vinaři mají  právo otestovat si nás. Když se spokojíte se špatným vínem, tak si ho zasloužíte.

Největší tragedie pro toho, kdo chce vínu rozumět je opít se. To pak totiž zapomene, jaké vzorečky pil. Já osobně přestal pít i tvrdý alkohol. Šetřím si játra jenom na víno.  Uznávám, že nejúžasnější vína na světě mají Francouzi, pokud mluvíme o těch skutečně drahých. V levnějších vínech je velmi často porazí vzorky z nového světa. U francouzských vín platíte tisíce korun za jejich tradici a historii, takže je lepší koupit vína srovnatelné kvality mnohem levněji v zemích, kde taková vinařská tradice není. Když cestuju po světě, velmi mne baví hledat skvělá vína za zlomky ceny těch slavných. Třeba sauvignony z Nového Zélandu - musí býto všem  z Jižního ostrova z kraje Marlborough. Tam koupíte za stokoruny vína, která by ve Francii stála tisíce, kdyby člověk chtěl stejnou kvalitu. Na červená vína za zlomky ceny těch francouzských je skvělá Jižní Afrika se svou pinotáží, ale i s tradičními modrými odrůdami. Skvostná jsou také vína z Argentiny. Nejenom odrůda Malbec, kterou se Argentina ve světě proslavila. Skvostné jsou i pinoty, merloty, cabernety. Je třeba konstatovat, že i  Morava se v červených vínech v posledních letech výrazně zlepšila. Kromě počtu slunečních dnů ve vinici, které jsou pro kvalitu vína důležité, záleží i na jiných faktorech, které může vinař ovlinit. Když sestříháte vinici tak, aby hlavy měly minimum hroznů, kvalita vína, které z nich vyrobíte půjde samozřejmě nahoru. Vinař má sice menší sklizeň, ale vyrobí skvělé víno, které může být dražší, protože ten, kdo vínu rozumí za kvalitu samozřejmě připlatí. Na Moravě se dnes říká: Každý vinař má svého Pražáka, který ho živí. To se to hezky otočilo od časů autobusových zájezdů Pražáků, kteří ve sklepích lemtali druháky. A je to tak dobře. Vinař má hledat konzumenty, kteří ocení kvalitu a tím že za ní zaplatí mu umožní tu kvalitu dělat.

MUDr. Martin Jan Stránský MD, FACP – neurolog

„Je vědecky dokázáno, že červené víno má pozitivní účinek na lidský organismus. Pokud si dáte denně dvě deci, určitě neuděláte nic proti svému zdraví. Naopak. Červené víno snižuje hladinu tuků v krvi a tím nás ‚ochrání‘ před srdeční a mozkovou mrtvicí.“ Doktor Stránský, potomek prvorepublikových politiků a zakladatelů Lidových novin žil a studoval v USA a na Grenadě. Dnes vede v Praze na Národní třídě svoji Polikliniku. „Snažím se držet rady svého kamaráda, který říká: ‚Život je moc krátký na to, aby člověk pil špatná vína.‘ Kvalitní bílá vína najdeme i mezi českými odrůdami. Mám rád Müller Thurgau, nedávno jsem pil vynikající Lobkowiczský rýnský ryzlink. S chutí si dám i lehké a osvěžující italské Pinot Grigio. Z červených vín mi chutná Lambrusco – jediné červené víno, které se má podávat studené –, australská a kalifornská vína (zejména z oblasti Nappa) a španělské Rioja, které se dá u nás pořídit za velmi dobrou cenu.“

Článek vyšel v roce 2007 v dnes už neexistujícím časopisu 55+