Spisovatel Jan Jelínek v sobě nese (podobně jako Arnošt Lustig) odmalička téma holocaustu. Věnoval mu i část své nové knihy Jizvy na duši.
Pokud bych přeskočil začátek a konec (což jsem ovšem nikdy neměl v úmyslu), asi bych konstatoval, že příběh chlapce, který se v knize odvíjí, se podobá mnoha jiným příběhům. Dokonce i tomu mému. Trochu introvertní dítě, vymykající se ostatním, někdy dokonce kvůli tomu vysmívané, se časem najde s dvěma hochy se stejnými zájmy a stanou se z nich (v současnosti už spíš jen duchovně) životní souputníci.
Důležité ovšem je, co tomu předchází. Maminka Jana Jelínka porodila na cizí legitimaci, jelikož za války Židovky nesměly v pražských porodnicích rodit. Jeho tatínek, který nebyl Žid, naštěstí dokázal mnohé zařídit. Třeba, že neodjeli do Terezína a pět let je schovával u příbuzných mimo Prahu. To malého Honzíka poznamenalo na celý život. „Po celou dobu nosil táta nějakému Němci na Hradě, který nás zaštiťoval peníze a pak i jídlo a exkluzivní alkohol,“ vzpomíná. „Bohužel tátovo nemocné srdce ten stálý stres nevydrželo, těsně po válce, v roce 1947, vyčerpáním jako jedenačtyřicetiletý zemřel a maminka zůstala s námi třemi malými dětmi na všechno sama. Navíc se nevrátila z lágru její matka, sestra… Holocaust nás připravil o třicet osm příbuzných!“
Jan s bratrem celá léta pátrali po své sestře, která byla deportována s manželem a malým synkem z Terezína zvláštním vlakem do Estonska. Dozvěděli se, že jejich konečnou stanicí byl Raasik, odkud je odvezli mladí, příjemní Estonci, oblečení v uniformách estonské SS, autobusy do Kalevi-Liivy. Tam vězňům zaživa rvali zlaté zuby a pak je – opilí - postříleli. „Léta koresponduju s estonskými úřady a chci, aby oběti odškodnili, protože nebyli zabiti Němci a Německo za ně tudíž nic nezaplatilo. Marně.“
Víc prozrazovat nebudu. Jizvy na duši je silná kniha. Přečetl jsem ji jedním dechem. Věřím, že totéž ‚potká‘ i vás.
Jan Jelínek (19. 7. 1940 v Praze)
+ po gymnáziu byl pomocným dělníkem v hutích
+ pak teprve mohl vystudovat Fakultu žurnalistiky UK
+ 23 let byl režisérem v Krátkém filmu Praha
+ po roce 1989 stál u zrodu Občanského deníku, pracoval v Telegrafu a krátce v televizním zpravodajství, byl šéfredaktorem Videohobby
+ vyšly mu knihy KAŽDÝ NĚCO SBÍRÁ, LÁSKOVINY, 22 TISÍC HODIN V OBLACÍCH
+ na téma holocaustu A KDE BYL BŮH…? a JIZVY NA DUŠI
