Byl jsem spoluhráčem Pelého (málem)

Třicátého října uplynulo šest let od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl zprávu, které jsem nemohl uvěřit: odešel můj kamarád a spoluhráč z Amfory František Veselý. Bylo mu pětašedesát. 

Jako vzpomínku na něj zařazuju rozhovor, který jsme spolu vedli koncem jeho života a nestačil jsem ho uveřejnit.

Franto, kdy jsi vlastně přišel poprvé do Slavie?

V roce 1953, ale řekli mi, že jsem moc malej, ať se stavím později. Tehdy ještě nebyly přípravky, ani mladší žáci a začínalo se v jedenácti letech. Pak si mě všiml na turnaji uličních jedenáctek trenér Emil Seifert a definitivně mě do Slavie přivedl. Později jsem se vyučil soustružníkem a v osmnácti jsem šel za ním na Duklu na vojnu. S Duklou jsem získal svůj jediný mistrovský titul v životě.

Pamatuješ se, kdy jsi hrál fotbal poprvé za peníze?

Právě na vojně v Dukle. Když jsem se pak vrátil do Slavie, byl jsem naoko zaměstnaný v podniku Nářadí a pak v IPS jako řidič. Slavia mi refundovala mzdu.

Ale svou profesí ses asi nikdy neživil…

Po vyučení jsem v práci nikdy nebyl. Chodil jsem si tam jenom pro výplatu, a to jsem dělal tak, abych neprovokoval lidi. Dohromady jsem si vydělával i s reprezentačním příplatkem kolem sedmi tisíc, což bylo na tu dobu hodně, protože lidi brali v průměru tři.

Dalo se přivydělat přestupem?
Přestupem mohl hráč získat třicet čtyřicet tisíc, což bylo sice dost, ale jednorázově. Navíc k nim docházelo jen málokdy. Hráče si klub držel. V klubu měli všichni stejně, v reprezentaci taky. V Bělehradě jsme hráli dva zápasy, za které jsme dostali pět tisíc a za mistra Evropy dvacet. Dneska by se ta odměna pohybovala v řádech milionů. Tenkrát jsem byl ale spokojenej. Hodně jsme jezdili do světa… Bohužel nešlo odejít do zahraničí v osmnácti letech. Mě pustili až v sedmatřiceti, takže jsem si nevydělal skoro nic. V Rapidu Vídeň jsem byl rok a půl. Pak jsem pendloval v nižších soutěžích. Nejdéle jsem byl tři roky ve Zwettlu. Na ten vzpomínám hrozně rád, protože jsme postoupili z 1. třídy až do 3. ligy, což byl na tak malou vesničku ohromný úspěch. Z dvou set diváků se zvedla návštěvnost až na tři tisíce!

Co bylo pravdy na tom, že jsi stál za přestupem Antonína Panenky do Rapidu?

Tonda chtěl jít v jedenatřiceti letech do mužstva nováčka španělské ligy. Nebyl to nic moc přestup, tak jsem ho přemluvil, aby šel k nám, do Rapidu. Myslel jsem si, že mi bude posílat krásný balony a vyděláme na tom oba. Jenže jsme skončili v lize čtvrtí, což bylo chápáno jako velký neúspěch a svedlo se to na trenéra a hráče, kterým bylo přes třicet. Tedy i na mě. Přišel nový trenér Barič (který paradoxně sázel na zkušené hráče) a Tonda a hlavně posila z Barcelony Krankl to obrátili. 

Z Rapidu jsi šel hrát na rakouský venkov.

Nebyly za to velký peníze, ale neměl jsem to zase daleko domů. Dvě stě kilometrů. Moc se mi tam líbilo a byl jsem rád, že mohu ještě v těchhle letech hrát. Z Rakouska jsem si vozil desky. Víš, že jsem hudební fanda. A u místních jsem byl asi oblíbenej, že jsem tam s nima žil. Pamatuju se, jak jsme postoupili s Zwettlem do 3. ligy a na závěrečném večírku nám zpíval nějakej Johann Hölzel, s nímž mě tam seznámili. Byl docela sympaťák. A pak jsem přijel za měsíc do Vídně a tam všude ohromný reklamy na tohohle kluka, kterej už vystupoval pod pseudonymem Falco.

Seznámil ses tam i s politikem Jörgem Haiderem…

Seděli jsme spolu u stolu. Možná mám s ním někde ve Zwettlu fotku. Byl tam sice oblíbenej, ale mně přišel trošku jako fašoun.

Prý jsi dostal nabídku od slavného klubu New York Cosmos?

Hned po Mistrovství Evropy v Bělehradě. V New Yorku se formoval špičkovej tým – Pelé, Beckenbauer, Cruyff -, ale protože v Americe chodili na fotbal nejvíc emigranti, chtěli taky někoho z Polska a Československa. Z Poláků se jim líbil Deyna a od nás Viktor – ten byl ale zraněnej, Adamec – kterej už ale byl ve Slovanu Vídeň a já. Zařizoval mi to jeden švýcarskej manažér, kterej uměl česky a zavolal, abych šel na svaz, že by to neměl být problém, protože už je mi přes třicet. Tak jsem šel za Himlem (předsedou ČSTV) a ten se mi vysmál. „Pane Veselý, to si snad děláte legraci. Do Ameriky? Do země našeho největšího nepřítele?!!“ Vidíš, mohl jsem si zahrát s Pelém, a takhle jsem měl šlus.

Kdy ses přestal živit fotbalem?
Začátkem 90. let se otevřely hranice a všechno se změnilo. Podbízeli se mladí fotbalisti za polovinu nebo třetinu a rakouský kluby se toho chytly. „Proč máme mít čtyřicetiletýho Veselýho, když můžeme mít třiadvacetiletýho Vonáska ze Suchdola nad Lužnicí, který to má pět kilometrů, bude jezdit na tréninky na kole a my ušetříme i za dopravu?!“ Tak to ty kluby udělaly a všechny spadly. Ti mladí kluci nebyli osobnosti, ani neuměli moc hrát a lidi na ně přestali chodit.

Pokud vím, hrál jsi ještě nějaký čas doma…

Začátkem 90. let jsem dělal vedoucího mužstva na Slavii a pořád jsem hrál fotbal. Napřed v Polabanu Nymburk, tam nebyly prachy, tak jsem šel do Meteoru Louny a pak do Pěnčína u Turnova. Tam jsem se měl nejlíp. Byla tam nejlepší parta a hrál se nejlepší fotbal. Poslední bylo Jíloviště, kde se ke mně zachovali snad nejhůř. Natáhl mě tam Martin Michal a se mnou i Peclinovského, Jakubce, Matějíčka, jenže pak se jim na to Michal vykašlal a oni se nám pomstili tím, že nás posadili na lavičku. Ve 3. třídě! To bylo ponižující. Když jsme někam přijeli, volali na nás domácí: „Pojďte hrát k nám!“  Takhle jsem vydržel asi tři zápasy a vykašlal se na to.

A šel jsi rozvážet chlebíčky…

Vstávat v půl třetí ráno bylo dost krutý, ale nestěžuju si. Teď žiju z důchodu a přivydělávám si zápasy za internacionály, kde jsem kapitánem, občas za Slavii, ale tam už zvou spíš mladší. Pro mě je hlavní zdraví, a to mi zatím slouží.

30. října 2009 mu bohužel zdravíčko dosloužilo. Pánbůh mu ale umožnil umřít milosrdně. Ve spánku.
Na hřišti se na mě sice pravidelně rozčiloval (V Amfoře jsem hrával pravého beka a on přede mnou pravé křídlo) a pětadvacet let si nemohl zvyknout na to, že už ze mě nikdy fotbalista nebude. Ovšem měli jsme se rádi. Byl i kmotrem tří mých knížek. Naposledy jsme se potkali na Smíchově v trafice, kdy říkal: „To je vlastně náš podnik,“ a ukazoval na vývěsní štít, kde stálo Trafika V+V. Čtrnáct dní nato umřel. Doufám, že tam nahoře nahrává na góly Bicanovi a dalším slavným slávistům. A nejen jim.

František Veselý (7. 12. 1943 – 30. 10. 2009) Hrál ve Slavii, Rapidu Vídeň, pak následovaly štace v nižších rakouských soutěžích (Zwettl, Waldhaussen, Schwarzenau, Nagelberg). Doma pak ještě za Nymburk, Louny, Pěnčín a Jíloviště. Také jeho otec, syn a vnuk hráli za Slavii.