Jak jsem poznal Lídu Baarovou

V poslední době je tu spousta znalců Lídy Baarové, ale málokdo o ní může hovořit autenticky. Snad jen Helena Třeštíková a hlavně Stanislav Motl, který mi pomohl v roce 1994 se k ní dostat. Navštívil jsem ji u ní doma v Salcburku.

Vydal jsem se tam jako redaktor Týdeníku Televize, doprovázen kolegou fotografem Martinem Pošem. Paní Baarové jsme přivezli velkou kytici, pár kousků růžového porcelánu a velkou láhev becherovky. Byla dojatá. I tehdy panovala pořádná zima a všude kolem ležel sníh. Jelikož nás paní Baarová předtím telefonicky poučila, jak se k ní dostaneme, našli jsme to celkem bez problémů. První, co mě upoutalo, byla vizitka na jejím zvonku u dveří s českou koncovkou – ová.

Imponovali jí starší muži

Pseudonym jí vymyslel tatínek po svém kamarádovi, spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi, když měla točit svůj první film Kariéra Pavla Čamrdy, což měla na konzervatoři zakázané. Stala se tedy z Ludmily Babkové Lídou Baarovou. Jenže se na to přišlo a v necelých sedmnácti musela školu opustit. Naštěstí měla další nabídky, jednu od Vlasty Buriana. „Při filmování Lelíčka se do mě zamiloval a chtěl si mě vzít,“ vzpomínala. „Jeho paní si však stěžovala mým rodičům a ti mi domluvili, abych nerozbíjela manželství.“ Při natáčení se nakonec zamilovala i ona. Ne do Buriana, ale do režiséra Karla Lamače, který se stal jejím prvním mužem v životě. Maminka ji přesto úzkostlivě hlídala a pozdější rande s Hugo Haasem i režisérem Karlem Antonem překazila dopisy, jež jim poslala. Lídě odjakživa imponovali starší muži. „Asi proto, že byli moudří a cítila jsem v nich oporu,“ vysvětlovala.

Na návštěvě u Hitlera
A pak dostala telegram od německé společnosti UFA, v němž ji zvali ke kamerovým zkouškám pro film Barcarola. Konkurz dopadl dobře a ona se tak stala partnerkou své pozdější lásky – Gustava Fröhlicha. „Když jsem ho uviděla poprvé, zakoktala jsem se. On jen obrátil oči v sloup a pronesl: ‚Pane na nebi, vždyť ona neumí německy.“ Brzo si ale padli do oka, přestože byl Fröhlich ženatý. Po úspěšné premiéře Barcaroly (1935 – v té době jí bylo jedenadvacet) zjistila, že je s ním těhotná, jenže musela na operaci, protože to bylo mimoděložní těhotenství. „Gustav mi hodně ublížil,“ obviňovala ho po letech, „když se konečně rozhoupal si mě vzít, už jsem neměla zájem.“
Na natáčení Barcaroly (1934) se objevil i Hitler. „Jakmile mi podal ruku, zkameněl a řekl, že mu připomínám někoho, kdo hrál v jeho životě velkou roli.“ Hitler ji potom pozval na čaj a Baarová z něj ‚necítila žádnou nadřazenost‘. Dokonce jí nabízel, aby se stala Němkou, což odmítla. Když ji pozval podruhé, udělal jí Fröhlich žárlivou scénu a ona mu odtud několikrát telefonovala. Poté už ji Vůdce nikdy nekontaktoval.
 

S ďáblem Goebbelsem

Na olympiádě v Berlíně (1936) se Lída poznala s člověkem, který jí pak byl celý život předhazován. S Josefem Goebbelsem. Byla tehdy mladá a naivní a on ještě nebyl takovým ďáblem, jak ho svět poznal později. „Vyprávěl, že býval velmi chudý a na schůzi Národně socialistické strany se dostal tak, že se tam šel ohřát. V Hitlera bezmezně věřil. Když mě chtěl pobavit, parodoval Göringa. Byl veselý. Často jsme se smáli. Pamatuju ho jako příjemného, společenského člověka. Učil mě střílet z luku, hrát na klavír, někdy jsme to zkoušeli i čtyřručně.“ Když jsem se ptal, jak mohla milovat takového člověka, který nota bene kulhal, řekla: „Milovala jsem jeho lásku ke mně. Navíc byl velice charizmatický.“
Goebbels si ji chtěl vzít. Jenže si jeho paní postěžovala u Hitlera. Ten si ho předvolal. "Goebbelse mu nabízel svoji rezignaci, a že se stane německým konzulem v Japonsku, ale Hitler se rozčílil a rozhodl: ‚Zůstaň se svou ženou ještě tři měsíce. Pokud i potom řekneš, že s ní nemůžeš žít – povolím ti rozvod.‘“
„Když mi volal Goebbels naposledy – vždycky se ohlašoval, jako Mülller – plakal do telefonu a prosil mě, abych zůstala takovou, jakou jsem, i když mě zřejmě čekají potíže.“

Musela uprchnout z Německa

Z Německa, které se pro ni nestalo bezpečným místem, Baarová prchala koncem roku 1938 velmi dobrodružně.
Nutno ještě zmínit, že rok předtím, při natáčení českého filmu Panenství, odjela na kamerové zkoušky do Londýna, po nichž dostala nabídku z Hollywoodu na sedm let a čtyři filmy ročně. „Odmítla jsem, že je to pro mě moc brzo. Dodnes to považuju za svoji největší chybu,“ přiznávala. Tím spíš, že jí v roce 1941 Němci tady zakázali filmovat. Naštěstí dostala nabídku z Říma na hlavní roli historického velkofilmu La Fornarina (Pekařka). Následovaly další filmy, jeden z nich režíroval Vittorio de Sica. Na podzim 1943 dostala od Němců příkaz, vrátit se. Čeští herci byli tenkrát nasazeni do výroby. Ona pracovala v kožešnické dílně v Ječné ulici.

Antická tragédie a útěk z vlasti

Po válce se Baarová obávala, že jí bude předhazován její předválečný vztah s Goebbelsem a rozhodla se uprchnout. V Německu se dostala do americké zóny, ale byla zatčena. Po dvou týdnech výslechů v Mnichově ji přemístili do ústavu pro duševně choré. Po válce byla převezena do Prahy, kde byla původně v Bartolomějské ulici, pak na Pankráci. Všechny cennosti se jí ztratily. Tehdy byla předvolána k výslechům i její matka. Při jednom z nich dostala infarkt a zemřela. V březnu 1946 přišli Baarové říct, že její sestra Zorka spáchala sebevraždu (v divadle i jinde jí předhazovali, že je sestrou TÉ Baarové). Pak jejímu otci amputovali nohu. Antická tragédie, jak vystřižená. 
Lída byla zavřená osmnáct měsíců bez soudu, propustili ji na Štědrý den 1946. Do vězení za ní chodil její obdivovatel Jan Kopecký. Necelý rok po propuštění se vzali. Úřady jí nedovolili hrát ani loutkové divadlo (její muž byl údajně potomkem loutkářského rodu Kopeckých). Po únoru 1948 jí bylo jasné, že musí znovu utéct. Po neuvěřitelných peripetiích se jim to s manželem nakonec podařilo. Ubytovali se v anglické zóně v Salcburku. „Když jsem ukazovala ve vlaku Rusům svůj falešný pas, klepaly se mi ruce.“ Chvíli se Baarová živila jako barmanka. Pak se rozhodli odjet s mužem do Argentiny. Těsně před odjezdem však onemocněla a na radu známých vyhledala pomoc doktora Kurta Lundwalla. Brzy se do sebe zamilovali. Po vyléčení a krátkém pobytu v Argentině se vydala do Říma, kam už s ní manžel nejel.

Film s Fellinim a poslední láska

Federico Fellini ji tehdy obsadil do filmu Darmošlapové. „Nejdřív tvrdil, že jsem pro jeho filmy až moc hezká. Před natáčením mi zakázal se líčit, a když jsem se rozplakala, zakřičel: ‚To je ono, točíme.‘ Bohužel mi v té době bylo dvaatřicet, nastupovaly Lorenová a Lollobrigida, pro režiséry už jsem byla stará.“  Ještě v Itálii se Lída dozvěděla, že si její otec vzal za manželku svou mladší přítelkyni Marcelu a úřady je násilně vystěhovaly z Prahy. „Dařilo se jim velmi špatně, tak jsem jim začala posílat pod falešným jménem balíčky.“

Po jejím „mezipřistání“ ve Španělsku začala Lída hrát od 50. let v divadlech. V Rakousku a Německu. Mezitím se rozvedla s Janem a v roce 1969 si vzala Kurta Lundwalla. „Tři roky nato umřel.“

Od toho okamžiku se od ní všichni přátelé jejího muže odklonili. Zbyli jí jen čeští emigranti. Prakticky od svého útěku z Německa už nikdy nebyla opravdově šťastná. Jen těch pár let s Kurtem, kterého považovala za svoji největší lásku.

Když jsem se jí ptal, kdo se do ní naposledy zamiloval, pochlubila se, že si s tím mužem pravidelně telefonují a píšou. „Je to nečekané a příjemné.“ Později přiznala, že tím mužem je spisovatel František Kožík - mimochodem první láska její sestry Zorky Janů.

Lída Baarová se ráda chlubívala tím, kdo všechno se do ní zamiloval. Tenisté Karel Koželuh a Jaroslav Drobný i mnoho dalších. Bůhví, jestli to byla pokaždé pravda. Ale to není důležité. Vzpomínala i na Prahu. Dostávala odtud (ale i z Německa) až do vysokého stáří spoustu dopisů.

Bála se přijetí

Když jsem se jí ptal, co by vzkázala svým fanouškům, odpověděla: „Aby na mě nezapomněli. A aby na mě nevzpomínali ve zlém.“

Strávili jsme spolu celé odpoledne. Setmělo se, láhev byla dopita, tak jsme se rozloučili. Bylo to příjemné posezení.

Když jsem se vrátil, napadlo tehdejší šéfredaktorku Týdeníku Televize, abych paní Baarovou požádal, jestli by předala na vyhlášení TýTý cenu nejoblíbenější herečce. Vzala si týden na rozmyšlenou. Pak odmítla. Bála se, jak ji lidi přijmou. Škoda. Zemřela v roce 2000. Bylo jí šestaosmdesát let.

Pod názvem „Případ Lída Baarová - Rozhovory herečky s Josefem Škvoreckým“ vychází 8. dubna v Supraphonu autentické nahrávky z roku 1982.